Wiki90: Encyklopedie stylu 90. let na webu
Ve světě Francisco Asenjo Barbieri existuje velká rozmanitost přístupů, nápadů a názorů, které mohou vytvářet mimořádně obohacující výměnu znalostí. Proto je klíčové ponořit se hlouběji do různých aspektů kolem tohoto tématu, abychom pochopili jeho dopad na dnešní společnost. Od svých počátků až po budoucí důsledky se Francisco Asenjo Barbieri stal předmětem zájmu pro akademiky, odborníky i širokou veřejnost. Prostřednictvím tohoto článku se budeme snažit prozkoumat různé aspekty Francisco Asenjo Barbieri a jeho význam v současném světě a nabídnout nové pohledy a úvahy, které přispívají k obohacení debaty o tomto transcendentálním tématu.
Francisco Asenjo Barbieri | |
---|---|
Základní informace | |
Jinak zvaný | „José Ibero Canfranc“, „José Ibero Ribas y Canfranc“, „Uno de tantos“ |
Narození | 3. srpna 1823 Madrid |
Úmrtí | 17. února 1894 (ve věku 70 let) Madrid |
Místo pohřbení | Hřbitov v San Isidro |
Žánry | opera a zarzuela |
Povolání | hudební skladatel, muzikolog, dirigent, hudební teoretik, hudební historik a restauratér |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Francisco Asenjo Barbieri (3. srpna 1823 Madrid – 19. února 1894 tamtéž) byl španělský hudební skladatel proslulý zejména svými zarzuelami.
Narozen jako Francisco Asenjo 3. srpna 1823 v Madridu. Jméno Barbieri přijal na počest svého dědečka, který byl manažerem divadla Teatro de la Cruz a uvedl ho do světa divadla a hudby. Jeho prvním učitelem byl José Ordóñez Mayorito. V roce 1837 vstoupil na madridskou konzervatoř, kde studoval hru na klavír, na klarinet, zpěv a skladbu. Jeho učiteli byli Ramón Broca, Pedro Albéniz, Baltasar Saldoni a Ramón Carnicer.
V letech 1841–1844 se živil jako kočovný zpěvák, hudebník, sbormistr, učitel hudby a komponoval populární písně a tance. Jako operní skladatel se představil v roce 1847 operou Il Buontempone, komponovanou ještě ve stylu soudobé italské opery. Zároveň však založil společnost La España Musical na podporu národní španělské hudby. Pracoval i jako novinář, hudební kritik a překladatel.
V roce 1850 zcela opustil italskou operu a pokusil se vytvořit svébytnou španělskou divadelní formu. Vznikla tak jeho první jednoaktová zarzuela Gloria y peluca na text José de la Villa del Valle. Soustředil okolo sebe skupinu skladatelů (např. Cristóbal Oudrid, Joaquín Gaztambide nebo Emilio Arrieta) s podobnými názory, kteří svá díla uváděli v divadle Teatro del Circo. V roce 1860 pak stál u zrodu divadla Teatro de la Zarzuela. V průběhu tohoto období svého života napsal na 70 zarzuel, z nichž nejúspěšnější byly: Gloria y Peluca (1850), Jugar con fuego (1851), Todos son raptos (1851), El marqués de Caravaca (1853), Los diamantes de la corona (1854), El sargento Federico (1855), Mis dos mujeres (1855), El diablo en el poder (1856), Un tesoro escondido (1861), Pan y toros (1864), El barberillo de Lavapiés (1874) a El señor Luis el tumbón (1891).
V roce 1866 založil Společnost pro orchestrální hudbu, která seznámila španělské publikum zejména s německou symfonickou hudbou. Byl široce publikačně činný. Psal články a knihy o hudbě i politice. Je uveden mezi autory Hispánsko-amerického encyklopedického slovníku literatury, vědy a umění (Diccionario Enciclopédico Hispano-Americano de Literatura, Ciencias y Artes. Mezi jeho hudebněvědným publikacemi je nejdůležitější Cancionero musical de los siglos XV y XVI, sbírka hudby 15. a 16. století z roku 1890, v němž zveřejnil přepisy 459 rukopisů z knihovny Královského paláce.
O šíří jeho zájmů svědčí to, že se věnoval také gastronomii a napsal řadu skladeb pro dosti neobvyklý nástroj – niněru.
Za svou činnost obdržel řadu ocenění. Hudebními historiky je považován za vůdčí osobnost španělské hudby 19. století a otce zarzuely. Zemřel v Madridu 19. února 1894.
Režizér José Luis Moreno natočil v roce 1996 film podle jeho nejúspěšnější zarzuely El Barberillo de Lavapiés.