Wiki90: Encyklopedie stylu 90. let na webu
V dnešním světě se Vojtěch Raňkův z Ježova stal opakujícím se a důležitým tématem společnosti. Ať už kvůli svému dopadu na každodenní život, historickému významu nebo jeho vlivu na vývoj nových technologií, Vojtěch Raňkův z Ježova je tématem, které nadále vyvolává zájem a diskusi. Od starověku až po současnost byl Vojtěch Raňkův z Ježova předmětem studia a úvah, které generovaly širokou škálu názorů a přístupů. V tomto článku prozkoumáme různé pohledy na Vojtěch Raňkův z Ježova, analyzujeme jeho důležitost a dopad, který měl v různých kontextech. Prostřednictvím podrobné a vyčerpávající analýzy se budeme snažit lépe porozumět významu Vojtěch Raňkův z Ježova v dnešní společnosti a v historii.
Vojtěch Raňkův z Ježova | |
---|---|
Vojtěch Raňkův z Ježova na vitráži ve svatovítské katedrále | |
Narození | 1320 Malý Ježov |
Úmrtí | 15. srpna 1388 (ve věku 67–68 let) Praha |
Povolání | teolog a filozof |
Nábož. vyznání | křesťanství |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Vojtěch Raňkův z Ježova (asi 1320 Malý Ježov – 15. srpna 1388 Praha), lat. Adalbertus Ranconis de Ericinio, byl doktor teologie a mistr svobodných umění, profesor a rektor pařížské Sorbony, kanovník a scholastik pražské kapituly sv. Víta.
Pobýval velkou část svého života v zahraničí. Ve své době byl v Evropě jednou z nejuznávanějších českých osobností a morální autoritou. Mistra Vojtěcha Raňkův z Ježova nazval Tomáš ze Štítného „mistrem hrozného rozumu a odivné paměti“. Za jeho žáka se považoval i pozdější pražský arcibiskup Jan z Jenštejna.
Roku 1369 se stal scholastikem u sv. Víta. Z této funkce dozíral na všechny pražské latinské školy. Byl znám značnou tolerantností svých názorů, zastal se např. prvního laického kritika náboženských poměrů Tomáše ze Štítného. V důsledku toho byl označen za kacíře profesorem teologie Pražské univerzity Jindřichem Tottingem z Oyty, který ho pošpinil v očích císaře Karla IV. Vydal se proto do Avignonu, tehdejšího sídla papeže, aby se z nařčení očistil. Rozzlobený císař mu zakázal návrat. Tento zákaz však odvolal po přímluvě Jana z Jenštejna. Ještě před návratem Vojtěch získal doktorát teologie na Sorboně, působil zde jako profesor a jistý čas i jako rektor.
Od roku 1375 působil opět v Praze jako kazatel při slavnostních příležitostech. V roce 1378 hovořil na pohřbu Karla IV., kde nazval zesnulého titulem římských císařů „pater patriae“ (Otec vlasti), kterým je tento panovník v českých dějinách nazýván dodnes. Titul byl pro panovníka v té době zcela běžný, později však – především pod vlivem barokního a nacionálně orientovaného romantického dějepisectví – začal být chápán doslova.
Krátce před svou smrtí, 2. dubna 1388, sepsal závěť, v níž všechno své jmění věnoval na zřízení stipendií pro nemajetné české studenty, kteří by se chtěli vzdělávat na univerzitách v Paříži nebo Oxfordu.