V dnešní době je Arthur Arz von Straußenburg problém, který ovlivňuje velké množství lidí po celém světě. S rozvojem technologií a globalizací se Arthur Arz von Straußenburg stal tématem velkého významu v naší společnosti. Ať už v osobní, rodinné, pracovní nebo sociální sféře, Arthur Arz von Straußenburg ovlivňuje životy lidí různými způsoby. V tomto článku důkladně prozkoumáme dopad Arthur Arz von Straußenburg a prodiskutujeme různé perspektivy a řešení, jak tento důležitý problém dnes řešit.
Arthur baron Arz von Straussenburg
Straussenburg v roce 1917
Náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády
Narodil se v Sedmihradsku, v šlechtické rodině místních saských kolonistů, byl synem evangelického kněze Karla Gustava Arze (1831–1893). Studoval v rodném Sibiu a v Drážďanech, chtěl pokračovat ve studiu práv, ale absolvoval roční dobrovolnou službu v armádě a nakonec se rozhodl pro dráhu důstojníka. V letech 1885–1887 studoval na vojenské škole pro vyšší důstojníky ve Vídni a po jejím absolvování s vynikajicími výsledky byl přidělen ke generálnímu štábu jako nadporučík. Později byl v hodnosti kapitána pobočníkem armádního inspektora Antona Schönfelda (1895–1898) a po jeho smrti se vrátil do generálního štábu, kde strávil následujících deset let. V roce 1902 byl povýšen na plukovníka a v roce 1908 dosáhl hodnosti generálmajora. Od listopadu 1908 byl velitelem 61. brigády pěchoty v Budapešti a v roce 1912 stál krátce v čele 15. divize pěchoty v Miskolci. Mezitím získal pozornost arcivévody Evžena, který jej doporučil k dalšímu postupu. V roce 1913 byl Arz povýšen do hodnosti polního podmaršála a přešel jako sekční šéf na ministerstvo války.
První světová válka
Na začátku první světové války setrval ještě několik měsíců na ministerstvu války, ale v září 1914 byl odvelen na východní frontu, kde se připojil k VI. armádnímu sboru. Se střídavými úspěchy se zúčastnil bojů o Halič, poté byl přidělen k 11. armádě německého generála Mackensena. V roce 1915 byl povýšen na generála pěchoty a se svým sborem operoval v Bukovině. Během Brusilovovy ofenzíy zachránil své jednotky včasným ústupem k německé jižní armádě. V srpnu 1916 byl převelen do Sedmihradska, kde měl zabránit rumunskému postupu. Získal velení nad nově zformovanou 1. armádou, která však trpěla zoufalým nedostatkem vojáků a jen s podporou německého generála Falkenhayna se mu podařilo odrazit rumunský útok.
Během bojů v Rumunsku na sebe upozornil následníka trůnu arcivévodu Karla, který se po smrti Františka Josefa stal císařem a okamžitě přistoupil k personálním změnám ve vedení armády. Arz byl 3. března 1917 jmenován náčelníkem generálního štábu a stal se blízkým spolupracovníkem nového panovníka, který sám převzal vrchní velení. Namísto bývalého ambiciózního a sebevědomého šéfa generálního štábu Franze Conrada byl Arz spíše jen loajálním konzultantem císaře. Ve srovnání s Conradem měl také mnohem lepší vztahy s německým vrchním velením, což se projevilo větším vlivem německých generálů na další postup rakousko-uherské armády. Díky tomu Arz přistoupil na poslední ofenzívu v Itálii (léto 1918), která však skončila neúspěchem. Císař Karel I. se 3. listopadu 1918 vzdal vrchního velení a svým nástupcem chtěl jmenovat Arze. Ten však odmítl nést zodpovědnost za nepříznivé podmínky podepsaného příměří a místo sebe navrhl do čela vrchního velení maršála Kövesse. Formálně byl penzionován k datu 1. prosince 1918.
Po válce
Po demobilizaci rakousko-uherské armády se Arz usadil ve Vídni, kde žil v ulici Esteplatz 5. Ačkoliv nástupnické státy zaniklé monarchie většinou převzaly finanční závazky k bývalým důstojníkům, Maďarsko a Rumunsko odmítly Arzovi vyplácet penzi, do rodného Rumunska měl dokonce zakázaný vstup. Mezitím byl postaven i před soud za předčasné ukončení bojových akcí v Itálii v roce 1918, které vedlo k zajetí statitisíců rakousko-uherských vojáků, soud jej ale zprostil viny. V soukromí napsal dvě knihy autobiografických vzpomínek na válečná léta. Až v roce 1926 získal nárok na penzi v Maďarsku s podmínkou osobního vyzvedávání v Budapešti. Právě při přebírání penze zemřel náhle v Budapešti na následky infarktu 1. července 1935. V Budapešti je také pohřben.
Jeho manželkou byla Stephanie Thomka de Thomkaháza (1863–1935), dcerou c. k. plukovníka Viléma Thomky, sňatek se konal v roce 1903 v Košicích. Z jejich manželství se narodily dvě děti. Syn Albert (1892–1968) vystudoval politologii a působil jako pedagog.
Dílo
Zur Geschichte des großen Krieges 1914-18, Rikola-Verlag, Wien 1924
Kampf und Sturz der Kaiserreiche, Verlag Günther, Wien 1935
Odkazy
Reference
↑Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer 1902; Vídeň, 1902; s. 112 dostupné online
↑Schematismus für k.u.k. Heer 1911; Vídeň, 1911; s. 157 dostupné online
↑Schematimus für das k.u.k. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 60 dostupné online
↑Služební postup Arthura Arze von Straussenburg in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 6 dostupné online
↑Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 345 dostupné online